Karavanem po jihozápadě USA

4 traveltipy od nás

1. Pokud jedeš do USA hlavně kvůli přírodě, objednej si RV

Do USA jsme jeli jako naprostí RV (Recreational vehicle, česky karavan) nováčci. Nikdy předtím jsme v RV ani nebyli, natož abychom ho řídili. Přesto jsme se pro tuhle variantu rozhodli. Důvodem nebyla cena. Když prozkoumáme ceny půjčení RV, k tomu připočteme nemalou spotřebu benzínu, tak proti variantě auto+motel/kemp zas tolik neušetříme.

Pro RV jsme se ale rozhodli, protože nesnášíme balení/vybalování a v normálním autě při cestovní dovolené je to jedna z nejčastěji prováděných činností. Navíc jsme chtěli bydlet co nejblíže přírodě a národním parkům – k tomu se nabízely buď kempy (hlavně na exponovaných místech v sezóně přeplněné) nebo pozemky BLM – Bureau of Land Management – státní organizace, která spravuje státní půdu a nabízí právě pro RV (nebo i jiná auta) volná místa na kempování často zcela zdarma, občas za velmi mírný poplatek.

Zpětně musíme říct, že to bylo správné rozhodnutí, protože pro RV je Amerika prostě země zaslíbená. Zvláště nocování v  RV v přírodě, na pozemcích BLM a na dohled národních parků Vám dá nezapomenutelný pocit svobody a kvůli takovým pocitům přece cestujeme.

Silnice jsou široké, provoz mimo velká města a hlavní tahy je slabý, automat nakonec taky není k zahození. Stejně to ale chce zezačátku víc soustředění, které hodně unaví, takže je fajn se střídat tj. mít v autě aspoň dva řidiče.

Pořád je ale nutné myslet na to, že velké auto se pomaleji rozjíždí tj. přejet z levého krajního do pravého krajního pruhu na dálnici (zvlášť když jich je šest, sedm, osm) prostě zabere hodně kilometrů, takže není zrovna chytré se držet vlevo v rychlém pruhu car pool pro víc osob v autě, když má člověk sjíždět. Vítr není kamarád a umí autem pořádně lomcovat a strhávat ho do stran, což vzhledem k minimální rezervě v šířce silnice je velmi nepříjemné.  Auto je prostě široké a navíc mu čouhají zrcátka, takže bacha na ně. Navíc je i vysoké, takže se musí sledovat průjezdná výška různých mostů a podjezdů, ale taky větve stromů.

Parkování bylo naopak proti očekávání zcela bezproblémové. Amerika je země obřích parkovišť a navíc se na nich často nacházejí speciální části pro velká auta, takže se parkuje snadno a bez problémů. Američani asi ani neumí couvat, takže i výjezdy jsou dělané pro nešiky a opravdu to není problém. Ve finále to bylo v pohodě i při parkování na ulicích ve velkých městech jako je třeba San Francisco.

Rychlost jízdy byla další starost, ale nakonec se to ukázalo jako bezpředmětné. Auto jede sice pomaleji než osobák, ale vzhledem k dost nízkým povoleným rychlostem v US se auto tak akorát v maximech vejde do maximální rychlosti, a tudíž by člověk ani rychleji jezdit neměl. Dodržovali jsme tedy většinou nejvyšší povolené rychlosti, což byla často taky maximální rychlost, která nám připadala pro naše RV vhodná a bezpečná.

Technika v autě se ukázala jako velice promakaná, snadná na obsluhu. Slečna při předávání nám všechno v detailu předvedla, vysvětlila, zodpověděla dotazy a navíc jsme dostali obří manuál, který vše mírně nejasné dobře vysvětloval. První dumping (tj. vypouštění špinavé a napouštění čisté vody) byl sice trochu boj, ale člověk se rychle zaběhne.

Kromě ubytování je třeba hledat i dumpovací stanice, což je vlastně malá díra do země jako kanál na špinavou vodu a kohoutek s čistou (optimálně pitnou) vodou. Není to tedy zrovna velká věc a špatně se jen tam naslepo hledá. Zase k tomu pomůžou aplikace (třeba wikicamps). Někdy jsou dumpovací stanice součástí benzinových pump, snadno se dají najít v kempech zaměřených na RV. Některé jsou zdarma, jiné placené, ale my vybírali vždy ty zdarma, protože to prostě bylo k dispozici. Za dumping jsme platili až v L.A. před odevzdáváním auta v půjčovně.

Ceny v kempech pro RV se výrazně liší. V exponovaných místech jsou samozřejmě nejvyšší, čím vyšší komfort (rozuměj napojení na vodu/elektřinu/oboje), tím vyšší cena. Napojení na elektřinu nám přišlo v zásadě zbytečné, baterie a generátor v autě nám bohatě pokrývala spotřebu elektřiny, ale pokud chce být člověk na jednom místě bez ježdění delší dobu, tak to dává smysl. Naopak voda se hodí a nemuset šetřit a dumat nad dumpovacími stanicemi je příjemné. My si to tehdy užili jen jednou J.

Co nás překvapilo byla nutnost před každou jízdou v autě trochu poklidit, protože při jízdě věci po autě lítají, takže to chce věnovat pokaždé aspoň pár minut uklizení nádobí nebo povalujících se flašek s vodou. Nejde skočit do karavanu a hned vyrazit, odjezd je prostě mírně složitější než u osobáku.

Námi vypůjčené auto bylo skoro nové (mělo najeto jen 5500 mil), přesto jsme od samého počátku čelili drobným technickým závadám zejména v interiéru. Různé věci při jízdě padaly (od rádia po mikrovlnku), takže naším nejlepší kamarádkou se stala lepicí

páska, která byla neustále v pohotovosti. Hodila se i gumička na přidělávání špatně doléhajících dvířek u skříňky na nádobí. Dost otravoval i kouřový hlásič, který se spouštěl téměř při každém vaření/smažení a dělal neskutečný rámus. Až ex post nás napadlo, že to opět mohla vyřešit lepicí páska, kterou bychom ho přelepili J. Naopak co se týče jízdy nebo obecně technických problémů, tak tam bylo všechno zcela v pořádku a auto vyjelo a projelo všechno od strmých silnic přes špatné povrchy až po písek na pláži.

Tím se dostáváme k pojištění. Autopůjčovny poskytují obvykle standardní pojištění, které kryje „velké“ škody, ale stále je tam docela podstatná spoluúčast. V našem případě to bylo 1000 dolarů za každou jednotlivou škodu zvlášť. Po přečtení zkušeností různých cestovatelů a zejména nehorázných cen, které se na RV platí i za maličkosti, jsme se rozhodli pro komerční připojištění rental cover, které mělo pokrýt právě tu nepojištěnou část.

Nakonec se nám tato investice (cca 180 USD) „vrátila“. V serpentinách nám protijedoucí řidič odstřelil zrcátko a ujel. Ač to nebyla naše chyba (byl napolo v našem pruhu a my neměli kam uhnout), nebylo svědků ani pachatelů a bylo jasné, že to budeme platit my. Zrcátko jsme ze zbylých střepů s pomocí kamarádky lepicí pásky slepili a škodu na hotline nahlásili. Při odevzdávání auta škodu promptně vyčíslili skoro na 200 USD (šlo pouze o sklo v bočním zrcátku) a strhli z účtu. Rental cover nám ale po zaslání dokladů do týdne peníze vyplatil, takže jsme byli s cenou pojistky v podstatě na nule.

Celkově byla dovolená v RV skvělá a jsme rádi, že jsme se pro tuto variantu rozhodli. Byla to úžasná zkušenost, nad očekávání příjemná a komfortní a díky RV jsme mohli nejen vidět, ale taky jíst nebo spát na naprosto úžasných a neuvěřitelných místech. Určitě si to ještě zopakujeme!

Pokud jsi dočetl/a až sem a naše zkušenosti cestování s RV Tě zaujaly, máme ještě další stranu zkušeností. V případě zájmu si o ni můžeš napsat.

2. Bav se s místními

Pokud Ti nepřekáží jazyková bariéra, je to jeden z nejlepších způsobů, jak si cestování doopravdy užít a poznat co nejvíce danou zemi. Poznáš místní krásy z trochu jiné perspektivy a třeba Ti poradí i zajímavá místa, kam se vydat.

My jsme se díky angličtině dorozuměli se všemi. Američané jsou velmi milí, vstřícní a komunikativní. Mnohem více než třeba v ČR. Zapříst rozhovor tedy opravdu nebylo nic složitého.

Bavili jsme se i  s důchodci, kteří na stará kolena objíždějí Ameriku s omšelým karavanem, nebo s párem, který si do jednoho národního parku zajel na prodloužený víkend kvůli Dni nezávislosti.

Bylo fajn, že jsme si právě na Den nezávislosti objednali ubytování v kempu, ve kterém nadpoloviční většina hostů byli Američané. Ti berou oslavy tohoto svátku velmi „zodpovědně“, užili jsme si jak hayride, zahráli si oblíbenou hru cornhole, nabídka společného opékání marshmallow samozřejmě nemohla chybět.

Zážitkem bylo také pozorování hvězd a planet u Grand Canyonu, tzv. Star Party, kdy se na velkém prostranství nedaleko samotného kaňonu nacházelo několik desítek hvězdářských dalekohledů i se svými majiteli. Samozřejmostí byl výklad hvězdáře a drobná společenská konverzace.

První otázka, na kterou se všichni Američané ptají, je „odkud jste?“ Na odpověď „z České republiky“ reagovali různě. Někdo se nás bez obalu zeptal, jestli to není někde v Rusku. Většina ale jen tak pokývala hlavou, jakože ví, ale v očích jim bylo vidět, že netuší…

Českou republiku doopravdy znalo jen pár astrologů, přistěhovalkyně z Německa a pán pracující v obchodě s pivem. Prý mají celou českou sekci.

Setkali jsme se ale i s otrlejšími otázkami, třeba jak hodnotíte prezidenta Trumpa a politiku USA.

3. Nenavštěvuj jen turistická místa

My jsme se třeba náhodou dostali do skanzenu prvních osadníků, kde nás navlíkli do dobových oblečků, ve kterých jsme si pak skanzen prošli. Milé důchodkyně nám vyprávěly, že se dobrovolně o toto historické oblečení starají. Opravdu bylo jak ze škatulky, vyvoněné a vyžehlené, až byla škoda ho obléct a lemy dlouhých sukní obalit ve všudypřítomném prachu. Byl to opravdu velmi příjemný zážitek.

Jindy jsme se ve velkém vedru rozhodli navštívit místní koupališti v Blandingu. Sprchy před vstupem se tam nevedou, a tak jsme se jen převlékli a skočili do podezřele vypadající vody plné chlóru. Pocit trochu vylepšila půlhodinová přestávka, kdy všichni vylezli z vody, a prý se měla voda čistit. Personál ale jen přidal další chlór.

Poprask na tomto koupališti způsobily i mé nohavičkové plavky. Američané nosí pouze koupací  šortky, takže o ukazování prstem a vtipné poznámky na můj koupací oděv nebyla nouze.

Zavítali jsme třeba i do malého muzea dinosaurů. Bylo pojato úplně jinak než v Evropě, celé to tam bylo obložené plakáty ze slavných filmů a komiksů s dinosaury a informací bylo buďto pomálu, nebo o něčem až příliš. Ale rozhodně to bylo zajímavé srovnání…

4. Neutop se v plánování

Při plánování itineráře cesty s RV doporučujeme každé 3-4 dny mít v itineráři tzv. den „pauza“. Právě tyto pauza dny byly pro celkový pocit z dovolené nedocenitelné. Programem pauza dnů byl většinou dlouhý přesun nebo obstarání užitečných služeb (např. praní nebo dumpování), ale dvakrát jsme pauza den využili dodatečným zařazením přírodní zajímavosti do programu – jeden den jsme strávili rekreováním u překrásného jezera Isabella. A na večer jiného pauza dne jsme obdivovali masiv národního parku Capitol Reef ve světle zapadajícího slunce.

Máme sepsaný i detailní deník po dnech o jednotlivých v USA navštívených místech, pokud by Tě to zajímalo, napiš si o něj.

Proč a jak začít běhat

Co na tom běhání vlastně je, když za poslední léta získalo na takové oblíbenosti? Ve větších městech vidíme běžce prakticky na každém pro běhání alespoň trochu vhodném místě. „All Runners Are Beautiful“ tvrdí slogan propagátora běhání RunCzech, který je ale hlavně zpovědí pocitů, které při této sportovní aktivitě zažívá běžec. Jako vášnivý milovník běhu můžu jen potvrdit, že na tom něco je. Nebo ne něco, ale hodně.

Můžou za to hlavně endorfiny, o kterých se říká, že jsou nejsilnější legální a přírodní drogou. Jsou to hormony štěstí, způsobují dobrou náladu a ulevují od bolesti. Hodně běžců začátečníků mi okamžitě namítne, že se ze svých prvních běžeckých pokusů vrací na pokraji fyzického (a možná i psychického) kolapsu. To je proto, že mají jen velmi hrubou představu  „jak“ běhat,  přecení své síly a na úvod si naordinují koňské dávky běžeckého tréninku.

Kromě endorfinů získáme běháním zejména dobrou fyzickou kondici a to ocení všechny věkové generace. Dobrá fyzická kondice znamená být ve formě, cítit se dobře, energicky a žít v těle, které si dokáže mnohem lépe poradit s veškerými neduhy. Pohyb nás tak chrání nejen před nechtěnými tukovými polštáři, ale také před depresemi, úzkostlivými stavy, poruchami spánku a nemocemi. Věř tomu nebo ne, běhání může být kromě zdraví prospěšné aktivity také společenskou událostí, prostředkem jak se seznámit nebo jak překonat životní krizi.

A jak tedy správně začít? Běhání není žádná věda, většina z nás (ať už z vlastní vůle nebo z donucení) přece umí běhat od malička. Ano, je to pro člověka přirozený způsob pohybu, pro který nepotřebujeme kromě bot prakticky žádné vybavení. Jenže i takto přirozený pohyb lze vykonávat nesprávně a také pohybové návyky osvojené v dětství nejsou vždy perfektní.

Kdo to s běháním myslí skutečně vážně, tomu doporučuji koupit (nebo půjčit) si současně s úvodními běžeckými pokusy knihu Škorpilova škola běhu. Tato kniha je nedocenitelným zdrojem informací, které zabrání vzniku nejčastějších chyb. Jde o výborně investované peníze.     Lidé s výraznou nadváhou (hodnotou BMI indexu nad 30) by neměli kvůli možnému poškození kloubů běhat prakticky vůbec nebo jen velmi pomalu – stačí začít s pravidelnou chůzí, postupně ji zrychlovat a s přírůstkem kondice (a poklesem BMI) postupně zařazovat pomalý běh. Ten kdo chce běháním hlavně zhubnout neboli odstranit přebytečné tuky, by si měl hlídat svoji  tepovou frekvenci. K tomu slouží hodinky s měřičem tepu nebo hrudní pás. Může se ale stát, že ani při vysokém fyzickém zatížení stále nebudete hubnout. Obecně lze říci, že ke spalování tukových zásob dochází při 55 % až 65 % maximální tepové frekvence, což odpovídá spíše klidnějším a hlavně dlouhodobějším pohybovým aktivitám. Běh začátečníka takovou aktivitou spíše není, to bychom se opravdu museli po trase plazit šnečí rychlostí. Jsem přesvědčen, že časté novoroční předsevzetí „zhubnout“ se snáze naplní výlety na běžkách než běháním na páse ve fitku.

Důležité je rozmyslet si, kde budeš běhat – ideálně na čerstvém vzduchu a mimo frekventované silnice, po lese nebo parku. Je dobré si zvolit několik tras o různých délkách a různé obtížnosti. Nejsem velkým fandou běžeckých pásů, ale pokud je venku náledí nebo bydlíme u dálniční mimoúrovňové křižovatky je lepší pás než nic. Sbalit boty a pár kousků oblečení je možné také na dovolenou nebo služební cestu – tu půlhodinku denně si určitě najdeš a není lepšího pocitu než po kvalitním běžeckém tréninku. Navíc běh na neznámem místě nabourá běžecké stereotypy známých tras.

Zachovej si při běhu radost a uvolněnost – přispěješ tím nejen k růstu své výkonnosti, ale bude se ti lépe pracovat tepovou frekvencí a výsledek bude odpovídat vynaloženému úsilí.

Koktavost neboli porucha nastartování začátku řeči charakterizovaná zápasem, který se projevuje při pronášení určitých hlásek (jako k, t, d) nebo slov, jakož i vyhýbáním se určitým slovům a situacím. Ve skutečnosti je koktavost právě to, co děláme, abychom se jí vyhnuli. Koktavost je všeobecný jev bez vztahu k národnosti nebo jazyku. Počet koktavých se ve světě pohybuje okolo 1 % populace, muži jsou čtyřikrát až pětkrát náchylnější ke koktavosti než ženy. Balbutismus = koktavost; balbutik = koktavý člověk. Tolik definice vypůjčená z knihy Richarda Parenta „Jak žít s koktavostí.“

Příčina koktavosti není ani po mnoha letech vědeckého zkoumání známá nebo jednoznačně určitelná. Skoro každý zná film Králova řeč o Jiřím VI., zde se spekuluje o potlačeném leváctví jako příčině zadrhávání. Jiří VI. se stal koktavým králem v roce 1936. V jiných případech může být koktavost spuštěna traumatickou událostí či prožitkem, leknutím nebo šokem. Osobně si myslím, že sklony k zadrhávání mohou být i dědičné, koktal můj děda a i moje máma mi přiznala, že se zadrhávání zbavila „až“ po třicítce. V literatuře se uvádí, že koktavost se objevuje okolo pátého roku dětství, tedy v období, kdy se řeč nejvíce vyvíjí, a posměšky spolužáků na základní škole z ní udělají v očích balbutika nepřekonatelný problém a následný psychický blok.

Zakrátko balbutik začne být velmi citlivý nejen na negativní reakce okolí, ale i na samotné lidské pohledy. A čím více pohledů, tím hůře. Říkat něco smysluplného před posluchárnou plnou lidí? Nepředstavitelný problém…

Většina z nás – balbutiků se stává po propuknutí koktavosti mlčenlivými introverty z donucení jednoduše proto, že mluvení je vystoupení mimo naši komfortní zónu. Koktavost může mít vážný dopad na rozvoj osobnosti a schopnost sociální adaptace. Logickým důsledkem je, že se koktavý začne vyhýbat slovům, u kterých očekává zadrhnutí, snaží se vyrážet slova na jeden nádech v mylné domněnce, že to udělá tok řeči plynulejší  atd. Chybu dělají i ti posluchači, kteří se snaží za koktavého doplňovat slova, prosíme o trpělivost, nedělejte to!

A co tedy funguje? Dnes už vím, že nemá smysl koktavost skrývat. Právě naopak, nejvíc funguje si ze své koktavosti udělat na veřejnosti legraci. Každý člověk, i ten koktavý, si zaslouží být vyslechnut (pokud má co říci). Jistě, je to omezující vada, a těžko by se dnes balbutik s velmi rozvinutou vadou řeči stal prezidentem nebo profesionálním řečníkem. I s koktavostí se ale dá žít spokojený život a dokonce být úspěšný v oboru, v němž se očekává každodenní ústní komunikace s obchodními partnery nebo zákazníky.

Ne, nežádám, abyste svou koktavost začali milovat, prostě ji jen přijměte jako součást své osobnosti. Ráčkující prezident nebo předseda vlády, který nemluví zcela dobře česky, jsou dobrými příklady toho, že balbutik svůj problém s mluvením přeceňuje a sám sebe zákonitě vystavuje zklamání z řečových neúspěchů.

Spěchej pomalu! Pomalá mluva nezní vůbec špatně, velmi pomalá už trochu hůře. Pomalý začátek ale balbutika uklidní – začne si říkat, že svůj projev třeba „udýchá“, a i když se třeba po několika minutách začne zadrhávat, vnitřní pocit už není tak špatný. Hlavně udržet oční kontakt s publikem a neuzavírat se do sebe. Bojuj za sebe a své blízké ve svém životě, ale nebojuj s vlastní řečí. Ideálně začít veřejnou prezentaci přiznáním, že od malička zadrhávám a poprosit posluchače o trpělivost.

Koktavost není bohužel nic jiného než špatný návyk, který si budujeme mnoho let – tak dlouho, až v nás zakoření. Je těžké toto všechno vysvětlit dítěti, které právě začalo zadrhávat a sklízí první posměšky od svých spolužáků. Rodič pravděpodobně rozvinutí koktavosti u svého dítěte nedokáže zabránit. Nemělo by ale být pro rodiče těžké nedělat z koktavosti větší problém, než jakým ve skutečnosti je, a spíše než neustále opakovat návštěvy logopeda a nucení k řečovým cvičením vytvořit dítěti klidné a láskyplné domácí prostředí.

V závislosti na věku a rozvinutosti koktavosti je možné také uvažovat o metodě „učení se mluvit znovu a tentokrát plynule.“ Tato však předpokládá, že špatný návyk lze ještě odstranit a nahradit správným. V každém případě řečová (nebo dechová) cvičení mají smysl, když už v ničem jiném, tak v získání sebevědomí balbutika. A nejlepší řečové cvičení je mluvit před neznámými lidmi nebo zatelefonovat člověku, který neví, že zadrhávám. Budu rád, když mi napíšete o svém příběhu nebo se nebudete bát zatelefonovat si o radu. A to platí nejen pro balbutiky.

Jinou cestu než letadlem asi nikdo nezvažuje 🙂 Otázkou je kde, kdy a hlavně za kolik koupit letenky. Setkali jsme se s názory, že letenky se musí kupovat nejméně půl roku dopředu….nevěřte tomu, letenky jsme začali shánět po vánocích, tedy zhruba měsíc předem. Naše první volba byla objednávka přes Internet u agentury GTS s letem přes Singapur. Let do Singapuru byl zarezervovaný napevno, ale ze Singapuru dál jsme byli jen na čekací listině. Dny ubíhaly a nic se neměnilo. Je docela dobře možné, že lety se začínají uvolňovat až těsně před odletem, ale neměla jsem sílu na to čekat. Proto jsem v půli ledna zašla do kanceláře Student Agency v Praze a od ochotné slečny se dozvěděla, že letenky na námi požadovaný termín jsou volné, ale jen přes Sydney, kde je třeba tranzitní vízum. Zároveň mě ale ubezpečila, že oni vízum vyřídí a v případě nákupu letenky u nich to bude zdarma . Bleskem jsme dodali pasy pro vyřízení víz a zároveň se doma dohodli, že pokud už máme letět přes Sydney, chceme se tam zastavit. Víza platí na 72 hodin, a proto jsem ještě přeobjednala letenky tak, abychom měli v Sydney 48 hodin čas. To sice zvedlo letištní poplatky, ale řekli jsme si, že za těch cca 1800 Kč to stojí. Cena letenky bez poplatků činila 36900 Kč, nebyla na ně žádná sleva, žádná akce…letenky přes Singapur byly o cca 1000 Kč levnější, ale zase jsme je vlastně neměli. Letištní poplatky byly asi 4000 Kč, bez přestávky v Sydney by to byla zhruba polovina. Díky tomu, že jsme platili hotově, jsme měli slevu, která dělala asi 1000 Kč na letenku. Suma sumárum nás tedy jedna letenka přišla na 40 000 Kč i s poplatky a slevou.

V současné době neplatí pro české občany vízová povinnost na Nový Zéland. Úředník může požadovat prokázání peněz ve výši 1000 NZD na osobu a měsíc. Kromě běžných věcí jako jsou drogy a zbraně se do země nesmí vozit žádné rostlinné a živočišné produkty (tedy zejména jídlo), na letišti kontrolují trekové boty a vybavení (zejména stany) v případě znečištění je umyjí (jako nám :-). Bližší podmínky je možné zjistit na této adrese. V ČR není velvyslanectví Nového Zélandu, nejbližší je v Berlíně. Je tu ale konzulární úřad, kde jsem se telefonicky informovala na několik věcí a musím říct, že paní byla velmi ochotná a příjemná.

Způsob cestování

Myslím, že v podstatě není jiná možnost než cestovat autem. Autobusy jezdí málo a jsou dost drahé, vlaková síť je hodně řídká. Finančně nejvýhodnější a údajně i velmi dobře proveditelné je stopování. Informace o ochotných řidičích máme od stopařů, které jsme sami občas brali. Pro ty, kdo mají dostatek času, je asi nejlepší koupě staršího auta. V Aucklandu i Christchurchi jsou velké burzy aut, kde se dá už za 1000 NZD sehnat nějaký pojízdný stroj. Jak jsme to ale okoukli, tak na to, abychom auto dokázali považovat alespoň za trochu spolehlivé to chce připravit si nejméně 2500 NZD. Auto se pak na konci cesty samozřejmě prodá. Některé společnosti nabízejí i zpětný odkup vozu (samozřejmě za nižší cenu) a obvykle je nutné dovézt auto na místo převzetí. Nákup auta (a hlavně jeho prodej) ale má svá úskalí, zejména časová, protože narozdíl od půjčení auta to není záležitost na hodiny ale spíš dny. My bohužel tolik času neměli, a proto jsme si auto půjčili. Na Zélandu působí kromě velkých (a drahých) mezinárodních řetězců půjčoven řada místních. My si vybrali půjčovnu APEX. Výběr jsme měli mírně omezený tím, že jsme začali (mailem) domlouvat půjčení až zhruba týden před odjezdem a některé nám napsaly, že už nemají volné auto v námi požadované kategorii. Kategorií je několik a liší se dle stáří, vybavení, velikosti a ceny auta. Kromě ceny by Vás na půjčovně mělo také zajímat to, jaké pojištění nabízí (my si například za 8 NZD denně zaplatili nulovou spoluúčast, obvykle činí spoluúčast 750-1000 NZD), zda je možné auto vrátit jinde než si ho půjčujete (pokud jako my letíte do Aucklandu a zpátky z Christchurche), zda půjčovna mění auto na přejezdu mezi severním a jižním ostrovem (převoz auta trajektem je hodně drahý), zda není nutné nad inzerovanou cenu platit další poplatky (u Apexu není), zda půjčovna poskytuje dovoz z/na letiště zdarma (Apex ano) apod. Půjčovna Apex patří mezi největší národní řetězce a je zhruba středně drahá. Půjčili jsme si auto v kategorii Economy (nejprve jsme měli černý Nissan Sunny a poté bílou Toyotu Corrola). Obě auta měla klimatizaci, automatickou převodovku (dle našeho přání) a rádio. My byli se službami Apexu na 100% spokojení. Zní to možná jako nepatřičná reklama, ale myslím, že je třeba kladně hodnotit tam, kde to za to opravdu stojí.

Na Zélandu se jezdí vlevo. Není to tak strašné, jak to zní. Člověk si na to rychle zvykne. Má to pouze dvě úskalí. Páčky blinkru a stěračů jsou prohozené, takže zpočátku se při každém blikání také zuřivě stírá. Je nutné se na kruhovém objezdu dívat na druhou stranu, tedy doprava. Ve městech je velmi snadné se zařadit za ostatní a jezdit jako oni, mimo města je zase aut hodně málo, takže občasné řazení doprava (třeba na parkovištích u obchodů) vyvolává místo dopravního kolapsu pobavené úsměvy. Existuje jediné „divné“ pravidlo. Při odbočování doleva má přednost protijedoucí vozidlo odbočující doprava (tedy jakoby „přes pruh“), což je rozdíl oproti českému zvyku, že kdo jede ve „svém“ pruhu, má přednost. Nechte si toto pravidlo vysvětlit…je to opravdu jiné, ale v praxi se s tím moc nesetkáte. Chce to jen vědět, že existuje, a na křižovatkách se nehrnout moc dopředu a radši vyčkat co ostatní. Provoz je klidný a je na to čas. Řidiči na NZ jsou velmi klidní a ohleduplní a my si řízení opravdu vychutnávali. Rychlostní limity jsou 50 km/h pro obec a 100 km/h mimo obec i po dálnici. Není ale nutné si to pamatovat, protože všude jsou cedule s přikázanou rychlostí jízdy…stačí tedy sledovat značky a člověk je v obraze.

Benzín je na Zélandu hodně levný, cca dolar za litr. Ceny benzinu se liší daleko méně než v Čechách, ale i tady platí, že konkurence ceny stlačuje, takže nejdražší benzín je v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Proto jsme se snažili nakupovat spíš ve větších městech. Hlavně na jižním ostrově je rozumné hlídat si hladinu benzinu v nádrži, protože jsou místa, kde pumpa několik desítek kilometrů není. Mapami nás vybavili v půjčovně, ale stejně jsme byli rádi za Autoatlas, který jsme si vezli už z Čech (vypůjčený od kamarádky, které tímto děkujeme:-). Všude se dá bez problémů parkovat. Placené parkování (obvykle hodiny nebo placená parkoviště) jsou jen v centrech největších měst, všude jinde (včetně parkovišť u turistických atrakcí) je parkování zdarma. Přesto se vyplatí sledovat cedule a opravdu nestát tam, kde se to nemá. Nás taková nepozornost stála 100 NZD (viz deník). Velmi přísně se také posuzuje překročení povolené rychlosti. Mnoho lidí nám říkalo, že platili pokuty a to dost vysoké, většinou nad 100 NZD. Neexistuje žádná tolerance rychlosti, a proto můžete platit i za rychlost 102 km/h. Upřímně řečeno auto se bez tempomatu asi nedá udržet přesně na předepsané rychlosti, ale řídili jsme se tím, že policisté (údajně) nejvíc měří pomocí radarů v autech, a proto jsme vždy při míjení protijedoucích aut velmi dbali na dodržení rychlosti. Nevím, zda to bylo díky tomu, ale každopádně za rychlost jsme neplatili nikdy. Oproti ČR je na Zélandu určitá tolerance alkoholu v krvi a jedno pivo by nemělo vadit. Nebyli jsme si ale jisti limitem, a proto jsme pro jistotu přes den nepili vůbec.

Poněkud překvapující je setkání s unsealed road tedy nezpevněnou silnící. Zpevněné (a to velmi kvalitně) jsou většinou jen hlavní tahy. Unsealed road jsou na mapě normálně značené jako vedlejší silnice. Jízda po nezpevněné cestě je mnohdy nezbytná, ale pokud to bylo možné, snažili jsme se je objet. Jízda po nich je pomalá, vyžaduje maximální pozornost řidiče při vyhledávání děr na cestě (kterých je dost) a také obratnost při vyhýbání protijedoucím vozidlům zejména pokud je nezpevněná cesta v kopcích a tedy v zatáčkách. Dokonce existují i cesty, na které je zákaz vjezdu půjčených aut….být majitelem půjčovny, lobovala bych asi za totální zákaz jízdy půjčených aut na unsealed road, protože auta tam dostávají opravdu zabrat. 🙂

Na Zélandu jsme najezdili zhruba 5000 km, z toho 1800 km na severním ostrově, což je oproti velkým zemím typu USA nebo Austrálie opravdu hodně málo. Všechno je na Zélandu relativně blízko, a proto není třeba trávit v autě nepřiměřené množství času. Kromě toho my jsme si cestu plánovali tak, abychom se pokud možno každý den zastavili někde na delší dobu a udělali si pěší výlety.

Ubytování, stravování

Zéland je vyspělá země a ubytovacích kapacit je tam dost a dost. Přesto to náporu turistů v hlavní sezóně zjevně nestačí, protože jsme téměř na všech hotelech, hostelech a penzionech vídali nápisy NO VACANCY. Ubytování „v posteli“ je dobré si předem rezervovat. My v hostelu spali jen jednou, a to v Aucklandu při příletu. Pokoj pro dva stál 55 NZD. Se stanem se dá cestovat volně, svobodně, bez rezervací. Kempů je dost a je velmi slušná šance, že maximálně do hodiny na nějaký narazíte. Obvykle jsme ubytování moc neplánovali a ubytovali se po cestě, když jsme ve vhodný čas zahlédli ukazatel. Ceny kempů jsou hodně podobné. Nejobvyklejší cena je 12 dolarů za osobu (neplatí se za auto, stan apod., pouze za osobu), v síti Top Ten, kterou jsme si pro jejich skvělé vybavení oblíbili, je to 13 dolarů, v kempech v malých, méně zajímavých místech je to 10 dolarů a rekordmanem byl kemp v Glenorchy za 9 dolarů na osobu a noc. Samostatnou kapitolou jsou DOC kempy, kde se platí 3-7 dolarů za noc do připravené schránky (honesty box), ale mají jen velmi základní vybavení a často je to jen louka se studenou vodou. Spali jsme v nich pouze na trecích, během cesty ne. Normální kempy jsou výborně vybavené, mají zdarma teplé sprchy (jen jednou jsme museli platit 2 dolary, aby tekla teplá voda), kuchyň s veškerým vybavením (někdy i nádobím), společenskou místnost, prádelnu (pračky i sušičky, 2 dolary za jedno praní nebo sušení), v síti Top Ten jsou k dispozici i bazény, vířivky a Internet.

Narazit na klasickou restauraci je poměrně obtížné, mimo velká města v podstatě nemožné. Všude jsou ale krámky, které nabízejí Fish and Chips. Přes den jsou hranolky s něčím často jedinou alternativou jídla. Večer jsme si sami v kempech vařili. Díky hranolkové dietě to byly zhusta saláty. Jídlo jsme kupovali v supemarketech, které jsou ve větších městech. Ceny jsou v nich podobné, ale neměli jsme čas to nějak blíž zkoumat. Jediný výrazně levnější řetězec je Pack and Save (obdoba našeho Makra), který je rozšířený hlavně na severu, na jihu jsme na něj nenarazili. Byli jsme varováni, že přes víkend se všechno zavírá, ale nebyla to pravda. Supermarkety měly otevřeno podobně jako u nás tj. i o víkendu do cca 8 hodin večer.

Počasí a vybavení

Počasí na Zélandu je proměnlivé a je třeba s tím počítat. To, že je ráno blankytná obloha, zdaleka neznamená, že to tak zůstane po celý den. Na druhou stranu ani ranní peřina mraků a hustý déšť obvykle nevydrží na celý den. Předpovědi počasí v novinách berte jako hodně orientační. Spolehlivé předpovědi přímo pro danou lokalitu najdete v informačních centrech. Denní teploty se pohybují kolem 20 stupňů, Pokud chytnete hodně teplé léto můžete čekat i 25 stupňů, pokud chladnější jako my, připravte se tak na 18. Denní teploty jsou lehce vyšší na severním ostrově, ale rozdíl není nějak dramatický Noční teploty jsou na severu prakticky stejné jako denní, čím víc na jih, tím víc klesají. Kromě úplného severu jižního ostrova je na jihu v noci dost chladno (3-7 stupňů). Proto se rozhodně vyplatí mít relativně nový spacák alespoň do nuly. Téměř každou noc zaprší, takže se připravte na každodenní balení mokrého stanu. Pokud náhodou neprší, stan se opotí alespoň zevnitř a balíte ho stejně mokrý. Jen občas se nám poštěstilo mít ráno dost času na usušení stanu na sluníčku před zabalením. Kromě deště je třeba myslet i na vítr. Na Zélandu fouká víc než jsme zvyklí a je na to potřeba při stavění stanu myslet. My se poučili až ve Wellingtonu, jak si můžete přečíst v deníku.

Vše, co bylo doposud o počasí řečeno, platí pro podhorské oblasti. Hory jsou kapitola sama pro sebe. Jsou poměrně vysoké (nejvyšší hora Mt. Cook má přes 3700 metrů) a hlavně jsou na západním pobřeží jižního ostrova. Větry od moře tam přinášejí hojné srážky. Většina nejhezčích treků je jako z udělání na nejdeštivějších místech, kde přes rok naprší i přes šest metrů vody. Počítat s tím, že vám na treku nezaprší, je tudíž iluzorní a je třeba se podle toho vybavit. Na většině treků se dá spát v chatách i v kempech resp. místech pro stany vedle chat, ale nestanuje v podstatě nikdo. Když večer přijdete promoklí na kost, oceníte alespoň na noc suchou postel. Na vlastní kůži jsme zakusili celodenní pochod v dešti a můžu zodpovědně říct, že večer byli úplně mokří naprosto všichni včetně těch, kteří na sobě měli deset vrstev goretexu 🙂 Pokud už goretexové vybavení vlastníte, je určitě dobré si ho vzít, ale jen kvůli Zélandu bych si ho nekupovala. Rozdíl je pouze v tom, že my „obyčejní“ jsme byli mokří do půl hodiny, ti goretexoví možná za hodinu, možná za dvě. Ve výsledku to vyšlo nastejno. Tím ovšem nechci nijak snižovat význam vybavení. Za daleko lepší investici ale považuju termoprádlo (minimálně tričko a ponožky, nejlépe i podvlíkačky), které vás udrží relativně v teple, i když jste na kost mokří. Nutností jsou dobré boty do hor (goretexoví budou ponožky ždímat, ostatní vodu rovnou vylévají). Velmi se hodí také rukavice a čepice nebo čelenka. Samozřejmostí je nepromokavá bunda nebo pláštěnka. Já osobně jsem přijela vybavená špatně, protože jsme měla pláštěnku do půli stehen a žádné nepromokavé kalhoty. V Queenstownu jsem tudíž ještě musela zainvestovat do nepromokavých kalhot, které mě udržely alespoň chvíli v suchu a neprofoukly. V letácích o jednotlivých trecích najdete popis vybavení, které budete potřebovat. Dobré vybavení Vám může nejenom zpříjemnit trek, ale také může někdy znamenat pojistku před vážnými problémy. Byli jsme svědky záchranářské akce vrtulníku, kdy jedna špatně vybavená izraelská slečna musela být svezena do údolí, protože jí díky podchlazení hrozil minimálně vážný problém ne-li smrt. Omlouvám se za tento odstavec zkušeným horským vlkům, kterých je v Čechách dost a dost. S hrdostí musím říct, že Češi, které jsme potkávali, patřili k nejzdatnějším a nejlépe vybaveným turistům.

Pro ty, které otráví déšť na západní straně hor, mám jednu dobrou zprávu. Východní strana hor je daleko sušší a i tam jsou velmi pěkná místa, která stojí za to vidět.

Služby

Služby pro turisty jsou jedním slovem perfektní. V každém jen trochu zajímavém místě je informační centrum, které má k dispozici spoustu brožurek o okolních atrakcích, ubytování, provádí rezervace, poradí, pomůže. Personál je velmi ochotný a příjemný a mají velmi přesné informace. Pokud Vám řeknou, že nemá cenu se na trek v příštích 4 dnech vydávat, tak jim věřte, protože jejich předpovědi počasí na 99% souhlasí. Jedinou nevýhodou informačních středisek je jejich otevírací doba (obvykle zavírají v pět). Některé brožurky jsou zdarma, některé za symbolický dolar. V brožurkách najdete obvykle nabídku treků i krátkých vycházek po okolí. Krátké vycházky jsou na 3 minuty až 4 hodiny. Zejména několikaminutové vycházky obvykle obnášejí vystoupení z auta a vykouknutí přes zábradlí na danou atrakci. Vycházkou se to ani nedá nazývat. Někdy jsou i tyhle krátké záležitosti zajímavé, někdy nestojí za nic. Jsou však vždy pečlivě popsány a vysvětleny. Na silnicích jsou ukazatele k turisticky zajímavým místům a jen vyjímečně jsme museli něco hledat. Přes výše popsaný servis i na Zélandu oceníte pomoc Lonely Planet, která má zemi tradičně dobře zmapovanou a popsanou. Jediným nedostatkem knihy je podcenění cen, je nutné proti knize počítat s cca 10% navýšením.

Samostatnou kapitolou je organizace DOC, která se stará nejen o přírodu, ale i turisty. DOC organizuje také treky. Pokud máte v plánu se zúčastnit některého z tzv. Great Walks, je dobré se informovat (nejlépe přes Internet) jak to vypadá s volnými místy, protože třeba na Milford Track (nejpopulárnější trek) je potřeba se objednávat tak půl roku dopředu. My se na Routeburn Track objednávali měsíc dopředu a stačilo to, ale přímo na místě už by to zřejmě nebylo možné. S objednávkou DOC požaduje i číslo karty a hned si strhne poplatek za ubytování (35 dolarů za osobu na noc na chatě). Cena je to poměrně vysoká, ale jde o hodně oblíbený trek. Méně oblíbené jsou levnější. Storno je možné. Pokud to stihnete více než sedm dní před začátkem treku, zaplatíte DOC 25% ceny, méně sedm dní dopředu dostanete zpátky 50% ceny, v den odchodu nedostane zpátky nic. Trek se dá i přeobjednat za jiný (pokud je volný) za poplatek 10 NZD.

Abychom jen nechválili….kvalita cest na trecích je výrazně horší než jsme zvyklí z Čech nebo třeba ze Slovenska. Trek je obvykle zezačátku velmi pěkně upravený, téměř dlážděná cesta, ale s každým dalším kilometrem je to horší a horší. Proto je rozumné oblékat a hlavně obouvat se v horách jako do hor a ne podle prvního dojmu z treku. My na to doplatili třeba na treku na Lake Marion, který překrásně začínal, ale pokračoval ostrým stoupáním po mokrých kamenech a končil v neuvěřitelném bahně, přes které nebyla položená jediná kláda. I na jiných místech jsme se setkali s tím, že začátky (zřejmě pro největší masu) jsou upravené (možná až moc), ale dál pak i na poměrně nebezpečných místech zcela chybí žebříky nebo alespoň řetězy. Ještě že nejsou problémy s orientací. Treky sice nejsou nijak hvězdně značené (hlavně během cesty), ale obvykle není jiná možnost než jít po jediné cestičce, která se vine do dálky, a proto žádné zvláštní značení není třeba.

Přístup na Internet není zdaleka tak hojný a levný jako jsme zažili například v Jižní Americe, ale v každém větším městě narazíte na nějakou internetovou kavárnu. V lepších kempech je Internet k dispozici také, ale není to formou klasických počítačů, ale automatů (za 2 NZD na 15 min), které kromě webu nemají vlastně nic, takže nepočítejte s tím, že si na nich otevřete nějakou přílohu. Raději jsme proto chodili do kaváren. Cena za připojení na Internet je poměrně vysoká. Hodina brouzdání po webu přijde na 5-6 NZD, my obvykle platili kolem dvou až tří dolarů, protože potřebné jsme vyřídili za dvacet minut až půl hodiny. Pro ty, co opravdu šetří každý dolar, je dobré sledovat „happy hours“, kdy jsou ceny zvýhodněné. Telefonní karty jsme si nekupovali. Posílali jsme SMS do Čech přes síť Vodafone (cena jedné kolem deseti Kč) a volali jsme na čísla zdarma také přímo z našeho mobilu s naší českou kartou a skutečně to zdarma bylo. Ještě malá poznámka k pokrytí signálem. V málo obydlených oblastech je to slabé a to nejen se signálem mobilu, ale také s radiovým signálem, takže jsme strávili mnoho dní při tichu v autě, protože žádná stanice nám nešla naladit nebo měla velmi špatný signál. Naší nejoblíbenější se nakonec stala stanice Classic Hits, která měla docela dobré pokrytí, hrála solidně a mluvila anglicky (na rozdíl od mnoha maorských stanic).

Měna, ceny, placení

Na Novém Zélandu se platí novozélandským dolarem. V době naší cesty byl kurz zhruba 18 Kč/dolar. Ceny jsou podobné nebo mírně nižší než v západní Evropě. Na Zéland jsme si vezli za 20 tisíc Kč NZD a za 20 tisíc Kč USD. Americké dolary jsme částečně směnili na Zélandu (bez poplatků) a částečně v Austrálii (na letišti s poplatky, ve městě bez poplatků). Většinu větších plateb (půjčovna aut, benzin, nákupy) jsme zpočátku prováděli výhradně kartou. Penězi jsme platili jen menší položky. Díky tomu nám peníze ubývaly hodně pomalu, a tak jsme druhou polovinu cesty platili už téměř výhradně penězi. Kartou se ale dá platit v podstatě všude. Je to pohodlné, bezpečné a moje banka (ČSOB) mi za to nestrhávala žádné přímé poplatky, ačkoliv brala (zřejmě) kurz nákup a ne střed jak bych očekávala. Příjemným překvapením je absence plateb za vstupy na přírodní zajímavosti. Vstupné se platí spíš jen výjimečně. Muzea mají obvykle systém dobrovolného vstupného (které se ale sluší platit), platili jsme v jeskyních, na zámku a v maorské vesnici, ale jinak bylo vše zadarmo.

Náklady na cestu

Díky tomu, že jsme mnoho věcí platili kartou, bylo celkem snadné zjistit z bankovního výpisu, že naše celkové náklady na cestu dosáhly zhruba 80 tis. Kč na osobu.

Věřím, že náklady by bylo možné různými způsoby snížit. Jednou z hlavních položek nákladů je letenka a je asi možné sehnat ji levněji, než jsme to udělali my. Pro studenty, případně lidi, kteří nemusí odletět v přesný den to je asi docela snadné. Druhou cestou ke snížení nákladů je nákup a následný prodej auta případně půjčení auta levněji, ať už díky levnější půjčovně nebo díky horší kategorii auta. Bydlet je také možné levněji v kempech DOC. Na druhou stranu jsme nepropadli lákadlům moderního turistického průmyslu a neplatili jsme vysoké částky za let helikoptérou, potápění, jízdu na raftech nebo kajacích atd. Nejvíce šetrný způsob cestování je zřejmě stop kombinovaný s několikadenními treky, protože tam se neutratí v podstatě nic. I takové lidi jsme potkali a cestování tímto způsobem jim maximálně vyhovovalo. Nám zase vyhovoval námi zvolený způsob a je na každém, aby se rozhodl, co je pro něj optimální.

Text: Kateřina Kalinová

Detailní cestopis z celé cesty

Pokud Ti tento přehled nestačí, na této stránce je k dispozici DETAILNÍ CESTOPIS z celé cesty po dnech.

Co jsem se dozvěděla v Jižní Americe (24.10. 2002)

Původně jsme cestu plánovali jako měsíční, ale vzhledem k nedostatku dovolené jsme ji museli zkrátit na tři týdny. Původně také měla být výlučně skandinávská, z různých důvodů jsme ji nakonec protáhli do Německa a především Švýcarska, kde nám také platil Inter Rail.

Jak jsme cestovali

Využili jsme cestovního pasu Inter Rail, který lze bez problémů koupit na pražském hl. nádraží. Tento pas opravňuje k cestování ve 2. vozové třídě po dobu platnosti zdarma. Ta trvá 21 resp. 30 dní podle toho, zda si koupíte jednu nebo více zón. Pas pro dvě zóny (Norsko, Švédsko, Finsko + Německo, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko) letos stál 7340 Kč a vzhledem k cenám železnic v západní Evropě se nám vyplatil po třech dnech používání.

Inter Rail neznamená bezplatné cestování. Je třeba k němu přikupovat rezervace nebo příplatky na vlaky IC, EC, ICE, které se na daný vlak požadují. Např. příplatek EC stojí 30 -50 korun, resp. 6 DEM. Vlaky EC, IC, ICE (resp. X2000 ve Švédsku) však ve Skandinávii prakticky nepoužijete, jezdí i dost normálních rychlíků, i když frenkvence spojů s blízkostí polárního kruhů mírně klesá.  Ve Skandinávii je u většiny rychlíků na hlavních tratích povinná rezervace míst (cena 25 -30 korun na osobu a cestu bez ohledu na vzdálenost). Vzhledem k tomu, že ve většině nočních vlaků je jen jeden vagón na sezení, vyplatí se předem kupovat rezervace pro noční přejezdy na dlouhé vzdálenosti. Pokud to neuděláte, prodá Vám průvodčí bez přirážky „rezervaci“ i přímo ve vlaku (tedy pokud není vyprodáno).

Kdy cestovat

Cestovat se dá samozřejmě kdykoliv, ale vzhledem k tomu, že našince na severu asi nejvíc zaujmou bílé noci, je celkem vhodná doba mezi polovinou června a polovinou července.

Jak a kde spát

Měli jsme s sebou stan, který se ve Skandinávii dost hodí. Jednak na spaní pod širákem byla v noci zima a jednak je na severu dost různého hmyzu, který by člověka za chvíli utýral. Stanovat se ve Skandinávii smí kdekoli (samozřejmě kromě vyloženě nevhodných míst typu něčí zahrada nebo park ), neradi vidí stany v národních parcích a také pochopitelně před ploty kempů. Stanovali jsme na nejrůznějších místech, ale nikdy jsme s nikým neměli problém. Kempy jsme moc nepoužívali, ale stojí normálně 80 korun pro dva lidi a stan na noc. Hostely ve městech se dají pořídit okolo 100 korun/osoba.

Několik nocí jsme strávili také ve vlacích. Noční přejezdy významně šetří čas a i díky tomu jsme stihli víc, než jsme původně plánovali. Pokud si ale představujete, že se v noci ve vlaku vyspíte, ani po náročném dni to nemusí bohužel být pravda. Noční vlaky mají obvykle jen jeden, max. dva vagóny pro sedící a nejsou to kupé, jak jsme zvyklí u nás, ale spíš vlaky typu autobus, a to ne moc moderní. Spíte tedy v jedné místnosti s nějakými 60 lidmi a pokud se mezi nimi najde někdo, kdo nechce spát, ale pořádat mejdan, máte prostě smůlu. Nám se to ze sedmi přejezdů stalo třikrát, takže celkem slušná bilance. Ostatně není divu, „sedícím“ vagónem se přepravují občas docela divné existence, a to zejména mladších věkových skupin. Naštěstí člověk je tvor docela přizpůsobivý a  po pár nocích tréninku je schopen všechno  zvládnout i po takové bartolomějské noci :-). Pokud se opravdu chcete vyspat, dá se samozřejmě koupit lehátko. My jsme to sice nepoužili, ale dozvěděli jsme se, že stojí kolem 100 korun na osobu. Je docela dobře neplánovat noční přejezdy za sebou a aspoň jednou za dva dny se vyspat normálně – tj. ve stanu. My jsme sice jednou přežili dva noční přejezdy za sebou, ale byla to docela síla.

Co jsme měli s sebou

Stručně řečeno dva baťohy. Oblečení se vyplatí vzít do každého počasí, protože se lze setkat se sněhem (zejména v horách a na severu) i s tropickými vedry. Takže raději flanelové košile a fleesky než několikery kraťasy a trička. Výborná byla trička z moiry, člověk se moc nezapotí a je mu teplo.

Do měst se nám osvědčil systém malý batůžek. Velké batohy jsme nechávali v úschovnách na nádražích (cena za schránku, do které jsme tip top narvali naše dva bágly, se pohybovala od 20 do 35 korun) a brali si s sebou jen malý batoh s jídlem, oblečením…Vařili jsme si na malém plynovém vařiči Camping gas a spotřebovali jsme nádobu a kousek. Jídlo jsme si částečně vezli s sebou, částečně jsme ho dokupovali. Naše zásoby nám stačili tak na 10 dní. Víc jsme prostě neunesli.

Do Skandinávie je zbytečné brát v červnu a červenci s sebou baterku. Tmu si Skandinávci schovali do železničních tunelů a normální smrtelník ji prakticky neuvidí. Ještě v jedenáct večer se dá bez problému číst, a to i v našem tmavě modrém stanu.

Jak se tam domluvit

Kdo vládne aspoň trochu anglicky, je absolutně v pohodě. Poslední „bezdomovec“ mluví anglicky lépe než 90% našich vysokoškoláků. Ať žije naše školství.

Co to stálo

Skandinávie je drahá, takže peněz je třeba relativně dost. Dokonce i turisté z bohatých zemí – Německa, USA a Anglie si nám stěžovali, že je pro ně Skandinávie drahá. Jen jsme se pousmáli. Ceny se pohybují zhruba jako v Čechách, bohužel ale v korunách (norských, švédských, dánských), takže krát směnný kurz, který je někde mezi 4,3-4,8 Kč/skandin. korunu. Konkrétně jsme měnili 1 NOK za 4,45 Kč, 1 SEK 4,30, 1 DKK za 4,80.  Jídlo se samozřejmě vyplatí kupovat v supermarketech (Kiwi Mini pris, Rema 1000, Rimi , ICA ). Turisty se snaží oškubat jako všude, takže vyhlídkové cesty lodí apod. stojí docela dost (kolem 100 NOK, ale záleží na tom, kde to je, jak je to daleko…). Docela dost se akceptují studentské slevy, nejen na tradičních místech jako jsou muzea, ale třeba i na lodích, takže je dobré mít nějakou kartu. Neměli jsme s sebou ISIC, ale normální školní kartu a nikde absolutně nedělali problém.

Ve Skandinávii jsme nakonec strávili 15 dní a utratili jsme za tu dobu 3000 NOK, 300 DKK a 750 SEK. Dá se to celé určitě pořídit i za míň, ale my se nechtěli tahat s batohy po městech, takže jsme je dávali do úschoven, jezdili jsme vlakem bez ohledu na příplatky, párkrát jsme byli v kempu, což se docela hodí na osprchování a vyprání věcí, chodili jsme do muzeí, kupovali si dobré snídaně a nežili jen o chlebu a vodě. I to se dá a věřím, že by se vynecháním výše uvedených nákladů dala cena stáhnout, ale zase by to byla spíš řehole než dovolená. Celkem nás tedy 3-týdenní dovolená včetně pořizovacích nákladů za Inter Rail a jídlo přišla na necelých 20 tisíc Kč/osoba.

Jednu cenu na závěr. Pivo je ve Skandinávii pekelně drahé, jeden točený půllitr v norské hospodě vyjde na 40-50 NOK. Švédsko je na tom už lépe, tekutý chléb stojí zhruba poloviční cenu. Země pro pivaře to fakt nejsou. Není divu, že všichni turisté kupují alkohol na trajektech mezi Německem a Dánskem, resp. Švédskem. Tyto trajekty nabízejí alkohol bez cla a daně.

Co určitě ve Skandinávii neminout

Je skvělé půjčit si v Kodani kola, která fungují na principu nákupního vozíku, tj. člověk strčí zálohu 20 DKK do dírečky a až kolo zase připne na některé z desítek stanic, 20 korunek se mu vrátí. Kola se poznají podle toho, že mají plná disková kola.

V Bergenu je super rybí trh. V Oslo jsou moc pěkná muzea Fram a Kon-tiki a vůbec nejlepší je Vigeland park. Stockholm je hrozně pěkné město. Co se týká přírody, asi by se každý měl aspoň jednou projet po fjordu, celkem lhostejno po jakém, všechny jsou si dost podobné. Úžasná je také trolí cesta (silnice z Andalsnes do Geirangeru), údolí Romsdalen, cesta vlakem z Narviku do Kiruny nebo Flamsbana. Pokud je hezky, vyplatí se zůstat několik dní na Lofotech. Krásné jsou také norské ledovce, zvláště „Modrá šlehačka“ nebo Svartisen.

Text: Kateřina Kalinová

Náš kompletní cestopis Skandinávie 2000 je k dispozici ZDE.