Jinou cestu než letadlem asi nikdo nezvažuje 🙂 Otázkou je kde, kdy a hlavně za kolik koupit letenky. Setkali jsme se s názory, že letenky se musí kupovat nejméně půl roku dopředu….nevěřte tomu, letenky jsme začali shánět po vánocích, tedy zhruba měsíc předem. Naše první volba byla objednávka přes Internet u agentury GTS s letem přes Singapur. Let do Singapuru byl zarezervovaný napevno, ale ze Singapuru dál jsme byli jen na čekací listině. Dny ubíhaly a nic se neměnilo. Je docela dobře možné, že lety se začínají uvolňovat až těsně před odletem, ale neměla jsem sílu na to čekat. Proto jsem v půli ledna zašla do kanceláře Student Agency v Praze a od ochotné slečny se dozvěděla, že letenky na námi požadovaný termín jsou volné, ale jen přes Sydney, kde je třeba tranzitní vízum. Zároveň mě ale ubezpečila, že oni vízum vyřídí a v případě nákupu letenky u nich to bude zdarma . Bleskem jsme dodali pasy pro vyřízení víz a zároveň se doma dohodli, že pokud už máme letět přes Sydney, chceme se tam zastavit. Víza platí na 72 hodin, a proto 
jsem ještě přeobjednala letenky tak, abychom měli v Sydney 48 hodin čas. To sice zvedlo letištní poplatky, ale řekli jsme si, že za těch cca 1800 Kč to stojí. Cena letenky bez poplatků činila 36900 Kč, nebyla na ně žádná sleva, žádná akce…letenky přes Singapur byly o cca 1000 Kč levnější, ale zase jsme je vlastně neměli. Letištní poplatky byly asi 4000 Kč, bez přestávky v Sydney by to byla zhruba polovina. Díky tomu, že jsme platili hotově, jsme měli slevu, která dělala asi 1000 Kč na letenku. Suma sumárum nás tedy jedna letenka přišla na 40 000 Kč i s poplatky a slevou.
V současné době neplatí pro české občany vízová povinnost na Nový Zéland. Úředník může požadovat prokázání peněz ve výši 1000 NZD na osobu a měsíc. Kromě běžných věcí jako jsou drogy a zbraně se do země nesmí vozit žádné rostlinné a živočišné produkty (tedy zejména jídlo), na letišti kontrolují trekové boty a vybavení (zejména stany) v případě znečištění je umyjí (jako nám :-). Bližší podmínky je možné zjistit na této adrese. V ČR není velvyslanectví Nového Zélandu, nejbližší je v Berlíně. Je tu ale konzulární úřad, kde jsem se telefonicky informovala na několik věcí a musím říct, že paní byla velmi ochotná a příjemná.
Způsob cestování
Myslím, že v podstatě není jiná možnost než cestovat autem. Autobusy jezdí málo a jsou dost drahé, vlaková síť je hodně řídká. Finančně nejvýhodnější a údajně i velmi dobře proveditelné je stopování. Informace o ochotných řidičích máme od stopařů, které jsme sami občas brali. Pro ty, kdo mají dostatek času, je asi nejlepší koupě staršího auta. V Aucklandu i Christchurchi jsou velké burzy aut, kde se dá už za 1000 NZD
sehnat nějaký pojízdný stroj. Jak jsme to ale okoukli, tak na to, abychom auto dokázali považovat alespoň za trochu spolehlivé to chce připravit si nejméně 2500 NZD. Auto se pak na konci cesty samozřejmě prodá. Některé společnosti nabízejí i zpětný odkup vozu (samozřejmě za nižší cenu) a obvykle je nutné dovézt auto na místo převzetí. Nákup auta (a hlavně jeho prodej) ale má svá úskalí, zejména časová, protože narozdíl od půjčení auta to není záležitost na hodiny ale spíš dny. My bohužel tolik času neměli, a proto jsme si auto půjčili. Na Zélandu působí kromě velkých (a drahých) mezinárodních řetězců půjčoven řada místních. My si vybrali půjčovnu APEX. Výběr jsme měli mírně omezený tím, že jsme začali (mailem) domlouvat půjčení až zhruba týden před odjezdem a některé nám napsaly, že už nemají volné auto v námi požadované kategorii. Kategorií je několik a liší se dle stáří, vybavení, velikosti a ceny auta. Kromě ceny by Vás na půjčovně mělo také zajímat to, jaké pojištění nabízí (my si například za 8 NZD denně zaplatili nulovou spoluúčast, obvykle činí spoluúčast 750-1000 NZD), zda je možné auto vrátit jinde než si ho půjčujete (pokud jako my letíte do Aucklandu a zpátky z Christchurche), zda půjčovna mění auto na přejezdu mezi severním a jižním ostrovem (převoz auta trajektem je hodně drahý), zda není nutné nad inzerovanou cenu platit další poplatky (u Apexu není), zda půjčovna poskytuje dovoz z/na letiště zdarma (Apex ano) apod. Půjčovna Apex patří mezi největší národní řetězce a je zhruba středně drahá. Půjčili jsme si auto v kategorii Economy (nejprve jsme měli černý Nissan Sunny a poté bílou Toyotu Corrola). Obě auta měla klimatizaci, automatickou převodovku (dle našeho přání) a rádio. My byli se službami Apexu na 100% spokojení. Zní to možná jako nepatřičná reklama, ale myslím, že je třeba kladně hodnotit tam, kde to za to opravdu stojí.
Na Zélandu se jezdí vlevo. Není to tak strašné, jak to zní. Člověk si na to rychle zvykne. Má to pouze dvě úskalí. Páčky blinkru a stěračů jsou prohozené, takže zpočátku se při každém blikání také zuřivě stírá. Je 
nutné se na kruhovém objezdu dívat na druhou stranu, tedy doprava. Ve městech je velmi snadné se zařadit za ostatní a jezdit jako oni, mimo města je zase aut hodně málo, takže občasné řazení doprava (třeba na parkovištích u obchodů) vyvolává místo dopravního kolapsu pobavené úsměvy. Existuje jediné „divné“ pravidlo. Při odbočování doleva má přednost protijedoucí vozidlo odbočující doprava (tedy jakoby „přes pruh“), což je rozdíl oproti českému zvyku, že kdo jede ve „svém“ pruhu, má přednost. Nechte si toto pravidlo vysvětlit…je to opravdu jiné, ale v praxi se s tím moc nesetkáte. Chce to jen vědět, že existuje, a na křižovatkách se nehrnout moc dopředu a radši vyčkat co ostatní. Provoz je klidný a je na to čas. Řidiči na NZ jsou velmi klidní a ohleduplní a my si řízení opravdu vychutnávali. Rychlostní limity jsou 50 km/h pro obec a 100 km/h mimo obec i po dálnici. Není ale nutné si to pamatovat, protože všude jsou cedule s přikázanou rychlostí jízdy…stačí tedy sledovat značky a člověk je v obraze.
Benzín je na Zélandu hodně levný, cca dolar za litr. Ceny benzinu se liší daleko méně než v Čechách, ale i tady platí, že konkurence ceny stlačuje, takže nejdražší benzín je v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Proto jsme se snažili nakupovat spíš ve větších městech. Hlavně na jižním ostrově je rozumné hlídat si hladinu
benzinu v nádrži, protože jsou místa, kde pumpa několik desítek kilometrů není. Mapami nás vybavili v půjčovně, ale stejně jsme byli rádi za Autoatlas, který jsme si vezli už z Čech (vypůjčený od kamarádky, které tímto děkujeme:-). Všude se dá bez problémů parkovat. Placené parkování (obvykle hodiny nebo placená parkoviště) jsou jen v centrech největších měst, všude jinde (včetně parkovišť u turistických atrakcí) je parkování zdarma. Přesto se vyplatí sledovat cedule a opravdu nestát tam, kde se to nemá. Nás taková nepozornost stála 100 NZD (viz deník). Velmi přísně se také posuzuje překročení povolené rychlosti. Mnoho lidí nám říkalo, že platili pokuty a to dost vysoké, většinou nad 100 NZD. Neexistuje žádná tolerance rychlosti, a proto můžete platit i za rychlost 102 km/h. Upřímně řečeno auto se bez tempomatu asi nedá udržet přesně na předepsané rychlosti, ale řídili jsme se tím, že policisté (údajně) nejvíc měří pomocí radarů v autech, a proto jsme vždy při míjení protijedoucích aut velmi dbali na dodržení rychlosti. Nevím, zda to bylo díky tomu, ale každopádně za rychlost jsme neplatili nikdy. Oproti ČR je na Zélandu určitá tolerance alkoholu v krvi a jedno pivo by nemělo vadit. Nebyli jsme si ale jisti limitem, a proto jsme pro jistotu přes den nepili vůbec.
Poněkud překvapující je setkání s unsealed road tedy nezpevněnou silnící. Zpevněné (a to velmi kvalitně) jsou většinou jen hlavní tahy. Unsealed road jsou na mapě normálně značené jako vedlejší silnice. Jízda po nezpevněné cestě je mnohdy nezbytná, ale pokud to bylo možné, snažili jsme se 
je objet. Jízda po nich je pomalá, vyžaduje maximální pozornost řidiče při vyhledávání děr na cestě (kterých je dost) a také obratnost při vyhýbání protijedoucím vozidlům zejména pokud je nezpevněná cesta v kopcích a tedy v zatáčkách. Dokonce existují i cesty, na které je zákaz vjezdu půjčených aut….být majitelem půjčovny, lobovala bych asi za totální zákaz jízdy půjčených aut na unsealed road, protože auta tam dostávají opravdu zabrat. 🙂
Na Zélandu jsme najezdili zhruba 5000 km, z toho 1800 km na severním ostrově, což je oproti velkým zemím typu USA nebo Austrálie opravdu hodně málo. Všechno je na Zélandu relativně blízko, a proto není třeba trávit v autě nepřiměřené množství času. Kromě toho my jsme si cestu plánovali tak, abychom se pokud možno každý den zastavili někde na delší dobu a udělali si pěší výlety.
Ubytování, stravování
Zéland je vyspělá země a ubytovacích kapacit je tam dost a dost. Přesto to náporu turistů v hlavní sezóně zjevně nestačí, protože jsme téměř na všech hotelech, hostelech a penzionech vídali nápisy NO VACANCY. 
Ubytování „v posteli“ je dobré si předem rezervovat. My v hostelu spali jen jednou, a to v Aucklandu při příletu. Pokoj pro dva stál 55 NZD. Se stanem se dá cestovat volně, svobodně, bez rezervací. Kempů je dost a je velmi slušná šance, že maximálně do hodiny na nějaký narazíte. Obvykle jsme ubytování moc neplánovali a ubytovali se po cestě, když jsme ve vhodný čas zahlédli ukazatel. Ceny kempů jsou hodně podobné. Nejobvyklejší cena je 12 dolarů za osobu (neplatí se za auto, stan apod., pouze za osobu), v síti Top Ten, kterou jsme si pro jejich skvělé vybavení oblíbili, je to 13 dolarů, v kempech v malých, méně zajímavých místech je to 10 dolarů a rekordmanem byl kemp v Glenorchy za 9 dolarů na osobu a noc. Samostatnou kapitolou jsou DOC kempy, kde se platí 3-7 dolarů za noc do připravené schránky (honesty box), ale mají jen velmi základní vybavení a často je to jen louka se studenou vodou. Spali jsme v nich pouze na trecích, během cesty ne. Normální kempy jsou výborně vybavené, mají zdarma teplé sprchy (jen jednou jsme museli platit 2 dolary, aby tekla teplá voda), kuchyň s veškerým vybavením (někdy i nádobím), společenskou místnost, prádelnu (pračky i sušičky, 2 dolary za jedno praní nebo sušení), v síti Top Ten jsou k dispozici i bazény, vířivky a Internet.
Narazit na klasickou restauraci je poměrně obtížné, mimo velká města v podstatě nemožné. Všude jsou ale krámky, které nabízejí Fish and Chips. Přes den jsou hranolky s něčím často jedinou alternativou jídla. Večer jsme si sami v kempech vařili. Díky hranolkové dietě to byly zhusta saláty. Jídlo jsme kupovali v supemarketech, které jsou ve větších městech. Ceny jsou v nich podobné, ale neměli jsme čas to nějak blíž zkoumat. Jediný výrazně levnější řetězec je Pack and Save (obdoba našeho Makra), který je rozšířený hlavně na severu, na jihu jsme na něj nenarazili. Byli jsme varováni, že přes víkend se všechno zavírá, ale nebyla to pravda. Supermarkety měly otevřeno podobně jako u nás tj. i o víkendu do cca 8 hodin večer.
Počasí a vybavení
Počasí na Zélandu je proměnlivé a je třeba s tím počítat. To, že je ráno blankytná obloha, zdaleka neznamená, že to tak zůstane po celý den.
Na druhou stranu ani ranní peřina mraků a hustý déšť obvykle nevydrží na celý den. Předpovědi počasí v novinách berte jako hodně orientační. Spolehlivé předpovědi přímo pro danou lokalitu najdete v informačních centrech. Denní teploty se pohybují kolem 20 stupňů, Pokud chytnete hodně teplé léto můžete čekat i 25 stupňů, pokud chladnější jako my, připravte se tak na 18. Denní teploty jsou lehce vyšší na severním ostrově, ale rozdíl není nějak dramatický Noční teploty jsou na severu prakticky stejné jako denní, čím víc na jih, tím víc klesají. Kromě úplného severu jižního ostrova je na jihu v noci dost chladno (3-7 stupňů). Proto se rozhodně vyplatí mít relativně nový spacák alespoň do nuly. Téměř každou noc zaprší, takže se připravte na každodenní balení mokrého stanu. Pokud náhodou neprší, stan se opotí alespoň zevnitř a balíte ho stejně mokrý. Jen občas se nám poštěstilo mít ráno dost času na usušení stanu na sluníčku před zabalením. Kromě deště je třeba myslet i na vítr. Na Zélandu fouká víc než jsme zvyklí a je na to potřeba při stavění stanu myslet. My se poučili až ve Wellingtonu, jak si můžete přečíst v deníku.
Vše, co bylo doposud o počasí řečeno, platí pro podhorské oblasti. Hory jsou kapitola sama pro sebe. Jsou poměrně vysoké (nejvyšší hora Mt. Cook má přes 3700 metrů) a hlavně jsou na západním pobřeží jižního ostrova. Větry od moře tam přinášejí hojné srážky. Většina nejhezčích treků je jako z udělání na nejdeštivějších místech, kde přes rok naprší i přes šest metrů vody. Počítat s tím, že vám na treku nezaprší, je tudíž iluzorní a je třeba se podle toho vybavit. Na většině treků se dá spát v chatách i v kempech resp. místech pro stany vedle chat, ale nestanuje v podstatě nikdo. Když večer přijdete promoklí na kost, oceníte alespoň na noc suchou postel. Na vlastní kůži jsme zakusili celodenní pochod v dešti a můžu zodpovědně říct, že večer byli úplně mokří naprosto všichni včetně těch, 
kteří na sobě měli deset vrstev goretexu 🙂 Pokud už goretexové vybavení vlastníte, je určitě dobré si ho vzít, ale jen kvůli Zélandu bych si ho nekupovala. Rozdíl je pouze v tom, že my „obyčejní“ jsme byli mokří do půl hodiny, ti goretexoví možná za hodinu, možná za dvě. Ve výsledku to vyšlo nastejno. Tím ovšem nechci nijak snižovat význam vybavení. Za daleko lepší investici ale považuju termoprádlo (minimálně tričko a ponožky, nejlépe i podvlíkačky), které vás udrží relativně v teple, i když jste na kost mokří. Nutností jsou dobré boty do hor (goretexoví budou ponožky ždímat, ostatní vodu rovnou vylévají). Velmi se hodí také rukavice a čepice nebo čelenka. Samozřejmostí je nepromokavá bunda nebo pláštěnka. Já osobně jsem přijela vybavená špatně, protože jsme měla pláštěnku do půli stehen a žádné nepromokavé kalhoty. V Queenstownu jsem tudíž ještě musela zainvestovat do nepromokavých kalhot, které mě udržely alespoň chvíli v suchu a neprofoukly. V letácích o jednotlivých trecích najdete popis vybavení, které budete potřebovat. Dobré vybavení Vám může nejenom zpříjemnit trek, ale také může někdy znamenat pojistku před vážnými problémy. Byli jsme svědky záchranářské akce vrtulníku, kdy jedna špatně vybavená izraelská slečna musela být svezena do údolí, protože jí díky podchlazení hrozil minimálně vážný problém ne-li smrt. Omlouvám se za tento odstavec zkušeným horským vlkům, kterých je v Čechách dost a dost. S hrdostí musím říct, že Češi, které jsme potkávali, patřili k nejzdatnějším a nejlépe vybaveným turistům.
Pro ty, které otráví déšť na západní straně hor, mám jednu dobrou zprávu. Východní strana hor je daleko sušší a i tam jsou velmi pěkná místa, která stojí za to vidět.
Služby
Služby pro turisty jsou jedním slovem perfektní. V každém jen trochu zajímavém místě je informační centrum, které má k dispozici spoustu brožurek o okolních atrakcích, ubytování, provádí rezervace, poradí, 
pomůže. Personál je velmi ochotný a příjemný a mají velmi přesné informace. Pokud Vám řeknou, že nemá cenu se na trek v příštích 4 dnech vydávat, tak jim věřte, protože jejich předpovědi počasí na 99% souhlasí. Jedinou nevýhodou informačních středisek je jejich otevírací doba (obvykle zavírají v pět). Některé brožurky jsou zdarma, některé za symbolický dolar. V brožurkách najdete obvykle nabídku treků i krátkých vycházek po okolí. Krátké vycházky jsou na 3 minuty až 4 hodiny. Zejména několikaminutové vycházky obvykle obnášejí vystoupení z auta a vykouknutí přes zábradlí na danou atrakci. Vycházkou se to ani nedá nazývat. Někdy jsou i tyhle krátké záležitosti zajímavé, někdy nestojí za nic. Jsou však vždy pečlivě popsány a vysvětleny. Na silnicích jsou ukazatele k turisticky zajímavým místům a jen vyjímečně jsme museli něco hledat. Přes výše popsaný servis i na Zélandu oceníte pomoc Lonely Planet, která má zemi tradičně dobře zmapovanou a popsanou. Jediným nedostatkem knihy je podcenění cen, je nutné proti knize počítat s cca 10% navýšením.
Samostatnou kapitolou je organizace DOC, která se stará nejen o přírodu, ale i turisty. DOC organizuje také treky. Pokud máte v plánu se zúčastnit některého z tzv. Great Walks, je dobré se informovat (nejlépe přes Internet) jak to vypadá s volnými místy, protože třeba na Milford Track (nejpopulárnější trek) je potřeba se objednávat tak půl roku dopředu. My se na Routeburn Track objednávali měsíc dopředu a stačilo to, ale přímo na místě už by to zřejmě nebylo možné. S objednávkou DOC požaduje i číslo karty a hned si strhne poplatek za ubytování (35 dolarů za osobu na noc na chatě). Cena je to poměrně vysoká, ale jde o hodně oblíbený trek. Méně oblíbené jsou levnější. Storno je možné. Pokud to stihnete více než sedm dní před začátkem treku, zaplatíte DOC 25% ceny, méně sedm dní dopředu dostanete zpátky 50% ceny, v den odchodu nedostane zpátky nic. Trek se dá i přeobjednat za jiný (pokud je volný) za poplatek 10 NZD.
Abychom jen nechválili….kvalita cest na trecích je výrazně horší než jsme zvyklí z Čech nebo třeba ze Slovenska. Trek je obvykle zezačátku velmi pěkně upravený, téměř dlážděná cesta, ale s každým dalším
kilometrem je to horší a horší. Proto je rozumné oblékat a hlavně obouvat se v horách jako do hor a ne podle prvního dojmu z treku. My na to doplatili třeba na treku na Lake Marion, který překrásně začínal, ale pokračoval ostrým stoupáním po mokrých kamenech a končil v neuvěřitelném bahně, přes které nebyla položená jediná kláda. I na jiných místech jsme se setkali s tím, že začátky (zřejmě pro největší masu) jsou upravené (možná až moc), ale dál pak i na poměrně nebezpečných místech zcela chybí žebříky nebo alespoň řetězy. Ještě že nejsou problémy s orientací. Treky sice nejsou nijak hvězdně značené (hlavně během cesty), ale obvykle není jiná možnost než jít po jediné cestičce, která se vine do dálky, a proto žádné zvláštní značení není třeba.
Přístup na Internet není zdaleka tak hojný a levný jako jsme zažili například v Jižní Americe, ale v každém větším městě narazíte na nějakou internetovou kavárnu. V lepších kempech je Internet k dispozici také, ale není to formou klasických počítačů, ale automatů (za 2 NZD na 15 min), které kromě webu nemají vlastně nic, takže nepočítejte s tím, že si na nich otevřete nějakou přílohu. Raději jsme proto chodili do kaváren. Cena za připojení na Internet je poměrně vysoká. Hodina brouzdání po webu přijde na 5-6 NZD, my obvykle platili kolem dvou až tří dolarů, protože potřebné jsme vyřídili za dvacet minut až půl hodiny. Pro ty, co opravdu šetří každý dolar, je dobré sledovat „happy hours“, kdy jsou ceny zvýhodněné. Telefonní karty jsme si nekupovali. Posílali jsme SMS do Čech přes síť Vodafone (cena jedné kolem deseti Kč) a volali jsme na čísla zdarma také přímo z našeho mobilu s naší českou kartou a skutečně to zdarma bylo. Ještě malá poznámka k pokrytí signálem. V málo obydlených oblastech je to slabé a to nejen se signálem mobilu, ale také s radiovým signálem, takže jsme strávili mnoho dní při tichu v autě, protože žádná stanice nám nešla naladit nebo měla velmi špatný signál. Naší nejoblíbenější se nakonec stala stanice Classic Hits, která měla docela dobré pokrytí, hrála solidně a mluvila anglicky (na rozdíl od mnoha maorských stanic).
Měna, ceny, placení
Na Novém Zélandu se platí novozélandským dolarem. V době naší cesty byl kurz zhruba 18 Kč/dolar. Ceny jsou podobné nebo mírně nižší než v západní Evropě. Na Zéland jsme si vezli za 20 tisíc Kč NZD a za 20 tisíc Kč USD. Americké dolary jsme částečně směnili na Zélandu (bez poplatků) a částečně v Austrálii (na letišti s poplatky, ve městě bez poplatků). Většinu větších plateb (půjčovna aut, benzin, nákupy) jsme zpočátku prováděli výhradně kartou. Penězi jsme platili jen menší položky. Díky tomu nám peníze ubývaly hodně pomalu, a tak jsme druhou polovinu cesty platili už téměř výhradně penězi. Kartou se ale dá platit v podstatě všude. Je to pohodlné, bezpečné a moje banka (ČSOB) mi za to nestrhávala žádné přímé poplatky, ačkoliv brala (zřejmě) kurz nákup a ne střed jak bych očekávala. Příjemným překvapením je absence plateb za vstupy na přírodní zajímavosti. Vstupné se platí spíš jen výjimečně. Muzea mají obvykle systém dobrovolného vstupného (které se ale sluší platit), platili jsme v jeskyních, na zámku a v maorské vesnici, ale jinak bylo vše zadarmo.
Náklady na cestu
Díky tomu, že jsme mnoho věcí platili kartou, bylo celkem snadné zjistit z bankovního výpisu, že naše celkové náklady na cestu dosáhly zhruba 80 tis. Kč na osobu.
Věřím, že náklady by bylo možné různými způsoby snížit. Jednou z hlavních položek nákladů je letenka a je asi možné sehnat ji levněji, než jsme to udělali my. Pro studenty, případně lidi, kteří nemusí odletět v přesný den to je asi docela snadné. Druhou cestou ke snížení nákladů je nákup a následný prodej auta případně půjčení auta levněji, ať už díky levnější půjčovně nebo díky horší kategorii auta. Bydlet je také možné levněji v kempech DOC. Na druhou stranu jsme nepropadli lákadlům moderního turistického průmyslu a neplatili jsme vysoké částky za let helikoptérou, potápění, jízdu na raftech nebo kajacích atd. Nejvíce šetrný způsob cestování je zřejmě stop kombinovaný s několikadenními treky, protože tam se neutratí v podstatě nic. I takové lidi jsme potkali a cestování tímto způsobem jim maximálně vyhovovalo. Nám zase vyhovoval námi zvolený způsob a je na každém, aby se rozhodl, co je pro něj optimální.
Text: Kateřina Kalinová
Detailní cestopis z celé cesty
Pokud Ti tento přehled nestačí, na této stránce je k dispozici DETAILNÍ CESTOPIS z celé cesty po dnech.