Vyprahlá a krásná Jižní Amerika
Co jsem se dozvěděla v Jižní Americe (24.10. 2002)
Poznámka: všechny náhledy fotografií v tomto příspěvku lze poklepáním zvětšit na původní velikost.
O přírodě
– nic, co vytvořil člověk, nepřekoná to, co vytvořila příroda… hory jsou prostě úchvatné a jsou vůbec to nejúžasnější, co může být
– Inkové byli machři a to hlavně ve výběru míst pro své stavby… vždycky stojí tam, kde je to nad pomyšlení krásné.
– voda znamená život… kde voda není, není nic, jen skály a písek, měsíční krajina… prostě poušť Atacama (nejsušší místo světa)
– v Jižní Americe se kromě termálních pramenů nedá prakticky nikde koupat… moře je studené (cca 13 stupňů), horská jezera jako Titicaca jakbysmet
O lidech
– Peruánky jsou hranaté a ne příliš hezké, Peruánci jsou drobouncí a hubeňouncí, jejich děti jsou neuvěřitelně špinavé, zabalené v příšerných hadrech, ale stejně jsou to ty nejkrásnější děti jaké jsem kdy viděla… škoda, že z nich zase vyrostou ti nehezcí Peruánci;
– oslava v Jižní Americe znamená minimálně třídenní proud ohňostrojů, příšerně falešné hudby, obrovského množství konfet, lampionů a samozřejmě nádherného spontánního všeobecného veselí;
– každý má něco, co prodává… v nemálo případech zboží připomíná staré harampádí, které máme doma na půdě;
– na první pohled vypadá všechno jako neuvěřitelný chaos – tržiště, doprava na silnicích stejně jako výprava s místní cestovkou… že z toho neuvěřitelného rumrajsu nakonec vznikne cosi, co dává smysl, je jeden z největších zázraků, které jsem kdy viděla;
– chudoba netratí ani cti ani dobré nálady… Peruánci i Bolivijci jsou, ač je to neuvěřitelné, stále v dobrém rozmaru a rádi se smějí;
– v latinskoamerických zemích je většina ženského oblečení v těhotenském provedeni a není to jen tak pro nic za nic;
– sociální rozdíly nejsou propastné, jsou nebetyčné… chudých, tedy opravdu chudých je neuvěřitelné množství, za celý měsíc jsme potkali dva (slovy dva) opravdu bohaté lidi, střední vrstva je nepočetná;
– pletení je na ostrovech jezera Titicaca výhradně mužskou záležitostí, chlapi pletou stále a pořád… na ulici při chůzi, při posezení s přáteli…prostě furt.
O cenách
– v Jižní Americe jsou místní věci za babku, dovoz je naopak nehorázně drahý;
– cenové poměry jsou naprosto neuvěřitelné – 4 tužkové baterky stoji to samé co půllitr pitné vody nebo kolo sýra o váze cca 1/2 kila (to vše je za sol tedy cca 8Kč) jinak řečeno pitná voda, kterou Evropan pro přežiti nezbytně potřebuje, je nehorázně drahá.
– smlouvá se o ceně všeho kromě jídla, výsledná cena je pro cizince obvykle neuvěřitelné nízká, pro domorodce je to kšeft roku.
O vodě
– miluju sprchování ve vroucí vodě, která nehrozí tím, že mě zabije (průtokové ohřívače elektřinu a holé dráty velmi často vedou nebezpečně blízko vody tekoucí vám na hlavu);
– pitná voda v kohoutku je vzácnost, která strašně chybí.
O nás
– my Evropané jsme hrozně zhýčkaní a případný konec světa nepřežijeme ani o pět minut, naproti tomu Jihoameričané jsou na něj připravení a to přímo skvěle;
– opravdová chudoba v Čechách neexistuje, nebo já ji aspoň nikdy neviděla… žijeme v přepychové zemi, kde i nejchudší lidé jsou bohatší než většina Jihoameričanů;
– deprese nemá nic společného s počasím… v Limě nesviti nikdy sluníčko, protože to smogový mrak nad městem nedovolí, a přesto jsou tam lidé stále milí a usměvaví;
– není lehké být stále středem pozornosti, „bílých“ je v Peru a Bolívii velmi málo… člověk si většinu času připadá jako zvíře v ZOO… ale návštěvníci ZOO jsou mili a nevtíravi, což to trochu ulehčuje;
– asfaltová silnice není standard, není to dokonce ani nadstandard, je to přepych, bez ní se na cestě dá počítat s průměrnou rychlosti cca 15 – 20 km/h;
– jsem vysoká a to dost… kdo v Peru vyroste nad 160 cm, má vážný problém… s postelema, futrama dveří, výškou sprch… chudák můj manžel se 193 cm… ale zase pohled na hlavy z výšky má taky svoje kouzlo;
– Evropa je hrozně strašně čistá a zelená… náš vlastní byt nám po příjezdu i s měsíčním nánosem prachu připadal jedním slovem sterilní… kdo ví, jestli je to dobře.
O jídle
– přes všechna předsevzetí o bezpečnostních opatřeních po 14 dnech každý jí všechno a chodí víceméně kamkoliv, protože držet se všech příkazů a zákazů prostě není možné;
– přestože naše znalost španělštiny byla minimálně ze začátku nulová a tudíž možnost orientovat se v jídelním lístku byla víc než omezená, všechna objednaná jídla jsme vždycky snědli a v drtivé většině nám i chutnala;
– morče je velmi oblíbené zvíře, nejlépe chutná pečené.
Ostatní
– turistů je v Jižní Americe stále velice málo, proti přelidněné Evropě je to příjemná změna… jediné opravdu komerční místo je Machu Picchu;
– bez španělštiny se nehnete, domorodci umí maximálně Let’s go – internet je k mání všude a za babku… v tomhle směru jsou Čechy opravdu banánová republika;
– vysokohorská nemoc není výmysl zhýčkaných horolezců, ale tvrdá realita… kupodivu se ani moc neprojevuje zadýcháváním, jak jsem si naivně myslela… zato jsou při ní běžné silné bolesti hlavy, pocit na zvracení, závratě a celková zmatenost… naštěstí při dobré aklimatizaci tyhle příznaky poměrně rychle pominou… pokud se tedy člověk nesápe někam přehnaně vysoko a stačí mu nějakých 5000 metrů.
Text: Kateřina Kalinová
Detailní cestopis k této cestě je rukou psaný, tak dávám k dispozici aspoň program zájezdu a průvodce letu nad Nazca lines.
Původně také měla být výlučně skandinávská, z různých důvodů jsme ji nakonec protáhli do Německa a především Švýcarska, kde nám také platil Inter Rail.
Měli jsme s sebou stan, který se ve Skandinávii dost hodí. Jednak na spaní pod širákem byla v noci zima a jednak je na severu dost různého hmyzu, který by člověka za chvíli utýral. Stanovat se ve Skandinávii smí kdekoli (samozřejmě kromě vyloženě nevhodných míst typu něčí zahrada nebo park ), neradi vidí stany v národních parcích a také pochopitelně před ploty kempů. Stanovali jsme na nejrůznějších místech, ale nikdy jsme s nikým neměli problém. Kempy jsme moc nepoužívali, ale stojí normálně 80 korun pro dva lidi a stan na noc. Hostely ve městech se dají pořídit okolo 100 korun/osoba.
Takže raději flanelové košile a fleesky než několikery kraťasy a trička. Výborná byla trička z moiry, člověk se moc nezapotí a je mu teplo.
Skandinávie je drahá, takže peněz je třeba relativně dost. Dokonce i turisté z bohatých zemí – Německa, USA a Anglie si nám stěžovali, že je pro ně Skandinávie drahá. Jen jsme se pousmáli. Ceny se pohybují zhruba jako v Čechách, bohužel ale v korunách (norských, švédských, dánských), takže krát směnný kurz, který je někde mezi 4,3-4,8 Kč/skandin. korunu. Konkrétně jsme měnili 1 NOK za 4,45 Kč, 1 SEK 4,30, 1 DKK za 4,80. Jídlo se samozřejmě vyplatí kupovat v supermarketech (Kiwi Mini pris, Rema 1000, Rimi , ICA ). Turisty se snaží oškubat jako všude, takže vyhlídkové cesty lodí apod. stojí docela dost (kolem 100 NOK, ale záleží na tom, kde to je, jak je to daleko…). Docela dost se akceptují studentské slevy, nejen na tradičních místech jako jsou muzea, ale třeba i na lodích, takže je dobré mít nějakou kartu. Neměli jsme s sebou ISIC, ale normální školní kartu a nikde absolutně nedělali problém.
I to se dá a věřím, že by se vynecháním výše uvedených nákladů dala cena stáhnout, ale zase by to byla spíš řehole než dovolená. Celkem nás tedy 3-týdenní dovolená včetně pořizovacích nákladů za Inter Rail a jídlo přišla na necelých 20 tisíc Kč/osoba.
Je skvělé půjčit si v Kodani kola, která fungují na principu nákupního vozíku, tj. člověk strčí zálohu 20 DKK do dírečky a až kolo zase připne na některé z desítek stanic, 20 korunek se mu vrátí. Kola se poznají podle toho, že mají plná disková kola.
